Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl vyzkoušet si delší trasu na tomto výborném závodě, byl ten, že už mě několik let bratránek - bývalý vrcholový biatlonista - láká na 125km dlouhé Rally Sudety. Maraton Podkrkonoším jezdí i organizátor Rally Sudety a sám ho hodnotí jako dobrý trénink na jeho závod. Chtěl jsem tedy vědět, jestli jsem schopen ujet aspoň těch 90km. Další důvod, proč jsem se pro tak dlouhou trasu rozhodl přímo zde spočíval v tom, že tento závod je vždy kvalitně připravený a organizovaný. A navíc je přeci jen o 10km kratší, než dlouhá Jedovnice (GT Zascar Challenge).
Ještě dva dny před závodem se Alladin s Medardem shodují na tom, že v sobotu bude při závodu pršet. V těch chvílích si říkám, jestli má vůbec cenu tam jezdit. 90km na klouzavém povrchu se mi nechce moc jezdit. Nicméně v pátek se předpovědi umoudří a mě dodají přeci jen trochu klidu. Přes noc na sobotu se sice přežene přes Prahu bouřka, ale v sobotu ráno je v Lázních Bělohrad sice trochu chladnější, ale jinak pěkné počasí.
Po chvíli přemýšlení, jestli to není přehnané, si před startem dávám pod dres triko Moira s dlouhým rukávem. Ještě při startu si libuji, že to byla patrně dobrá volba. Ne tak už na prvním delším kopci po loukách, kdy do stráně praží slunce a já si aspoň vytahuji rukávy trika. Naštěstí je po první sadě stoupání první občestvovací stanice a já do sebe liji kelímek jonťáku. Trasa dál pokračuje trochu mírnější sekcí a trochou asfaltu. Při sjíždění z asfaltu najíždím na krásný rychlý sjezd po udusané hlíně. Valím si to po něm skoro padesátkou, když před sebou vidím skrumáž závodníků. Zpomaluji a vidím, že se nahromadili kolem kolegy, který to trochu neodhadl a poměrně ošklivě se rozbil. Vzhledem k tomu, že jich je tam asi osm, připadám si tam už zbytečný a pokračuji dále.
Ve skupince závodníků, která se starala o vybouraného, byl i bratránek, kterého jsem tam přehlédl. V prudkém stoupání na Zvičinu jsem jeden úsek musel tlačit, protože mi v něm uklouzlo zadní kolo. Překvapilo mě, když jsem se ohlédl za sebe, a tam viděl také kolo tlačícího Martina. Na občerstvovačce na Zvičině mě dojel, zeptal se, jak se mi šlape, a pak už jsme se viděli až v cíli. Ještě jsem ho zdálky zahlédl na jednom sjezdu ze Zvičiny, do kterého se pustil mnohem odvážněji, než já. Já se totiž bojím sjezdů s velkými kameny, což byl přesně tento případ.
Na dalším úseku jsem se často potkával s jednou závodnicí, která mě v jednu chvíli zachránila od bloudění, když jsem na jedné křižovatce lesních cest nemohl najít šipku závodu. Závod jela už po třetí a prý už tady dvakrát bloudila, takže si toto místo už dobře pamatuje. I ona měla mnohem větší odvahu v kamenitých sjezdech. Možná proto jsem ji v jedné z vesnic míjel, když ohmatávala zadní kolo, které evidentně ucházelo. Až o dva kilometry dál jsem si říkal, že jsem se ji přece jen mohl zeptat, jestli má náhradní duši, na druhou stranu jsem předpokládal, že tak zkušená závodnice bude mít náhradní duši i lepení. Až když jsem ji potkal v cíli, tak jsem se dozvěděl, že jednu duši už vyměňovala a lepení ParkTool, které sebou měla, nestálo za nic a proto závod vzdala. Škoda, že jsem si na rezervní duši (kterou jsem ještě nikdy na žádném závodě nepotřeboval - patrně proto, že se na sjezdech s velkými kameny bojím) nevzpomněl, když jsem ji potkal s píchnutým kolem. Mohl jsem mít dobrý pocit z toho, že jsem přispěl k získání bronzového místa v ženské kategorii ... .
Kdyby se však nepočítá a proto pojďme v našem závodě dál. Tedy na asfalt do vesnice, ze které vedlo poslední stoupání před napojením na trasu 50km. Zde jsem potkal závodníka, který ten relativně mírný kopeček šel. Ani já jsem ho nejel zdaleka tak rychle, jak bych ho jel za čerstva. Bylo poznat, že padesát kilometrů už v nohou mám, ale stále jsem se cítil poměrně dobře. Obvzláště když jsem za kopcem zjistil, že jsem se právě napojil na trasu 50km okruhu a tudíž už přesně vím, co mě dále čeká. Dobrý byl přejezd jednoho místa, které bývá vždy zablácené a díky tomu, že to prvním závodníkům uklouzne, se tu pravidelně chodí pěšky. Tentokrát jsem přijel na sice mokré, ale pěkně udusané bláto, takže jsem tu tlačil cca 3 metry, když mi to uklouzlo ve vyježděné koleji, ale tento úsek jsem projel rychleji, než když jezdím padesátku.
Rychleji jsem se dostal i na stoupání, kde se na padesátce také tvoří kolona, protože ono stoupání sice není tak prudké, ale čas od času to tam proklouzne. Za tímto stoupáním jsem poprvé pocítil zatím ještě mírnou bolest v bedrech, která byla nemilou předzvěstí posledních 20km.
Na první občerstvovačce na části společné s padesátkou mě dojelo pár závodníků, s nimiž jsem se přetahoval o pozice prakticky po celý zbytek závodu. Právě na sjezdu do následující vsi, která je hodně "drncavý" mě začli znovu dojíždět ne proto, že bych se na tomto sjezdu bál, ale proto, že jsem poprvé naplno pocítil bolest v bedrech, která se ozývala s každým drncnutím. Odtud dál už byla jízda bojem o dojetí a už jsem ani moc nevnímal, koho předjíždím, či kdo předjíždí mě. Za předposlední občerstvovačkou jsem akorát ještě dojel závodníka, který už nemohl do kopců, ale ten mi ujel v rychlejší části, protože toho bedra evidentně nebodala.
Výšlap za poslední občerstvovačkou jsem dal relativně v pohodě a vychutnával jsem si i závěrečný cca 4km sjezd, protože ten nebyl rozbitý a proto se moje bedra neozývala. Bratránek mi to nakonec nandal o cca 17 minut, ale na to jsem zvyklý a navíc jsem byl rád, že jsem udržel průměr přes patnáct a nebyl jsem v mužské kategorii poslední. Na druhou stranu jsem si díky bedrům připadal tak trochu staře. Příští rok asi pojedu jen padesátku. Jsem si naprosto jistý tím, že si nechci vyzkoušet Rally Sudety. Kolikátý jsem vlastně dojel právě teď (v neděli po závodě) nevím, protože v cíli jsem pořadí nezaregistroval a stránky závodu nabourali nějací vypatlaní kreténi, kteří nemají co na práci ani zábavu (říkají si alperenler - tedy alperenler = bunch of impotent jerks, if they read it by a chance). Ale vím, že nějací závodníci dojeli i po mě.
Aktualizace - stránky závodu v pondělí 25. srpna opravili, takže jsem se dočetl, že jsem skončil jako 99. ze 125 dojedšív a 46. z 58. v kategorii. No, mohlo to být i lepší, ale poslední jsem nebyl ... ;-).
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)