Šlapu do prvního kopce, přehazuju na nižší tác a najednou se ozve rána. Záběr je nulový a proto usuzuji na spadlý řetěz. Za mnou se ozve jiný bajker: "Tak a skončil jsi." To opravdu nezní dobře. Slézám kola a konečně chápu bajkerův názor na věc. Řetěz není spadlý, ale prasklý a hezky se sroloval z pastorků. Vytahuji nýtovačku, protahuji řetěz přehazkou, spojuji, rozjíždím se. Mezitím mě předjela dobře polovina startovního pole. Od řetězu slyším divné chřestivé zvuky, tak slézám, abych se podíval, co se děje. Po chvíli zkoumání zjišťuji, že jsem řetěz protáhl špatně přehazkou. Zanadávám si, jaký jsem to idiot, znovu vyndávám nýtovačku, rozpojuji řetěz, protahuji ho přehazovačkou pro změnu správně, nadávám, až se hory zelenají, když mi nejde řetěz znovu spojit. Konečně se mi podaří řetěz spojit, ale mezitím mě předjeli úplně všichni závodníci. Dojeli mě i dva jezdci, kteří patrně měli za úkol uzavírat startovní pole a sbírat padlé a raněné.
Vydal jsem se tedy na stíhací jízdu a hned o pár kilometrů dále jsem začal předjíždět některé jezdce, včetně tandemů, kteří se daného seriálu závodů účastní. První sjezd, který je na mapě závodu značený jako nebezpečný, jsem dal celkem na plno a jezdci, kteří mě dojeli jako poslední, to komentovali, že "jedu jako drak". V následujícím stoupání mi to uklouzlo a tlačil jsem, ale i chůzí jsem došel další závodníky, z kategorie, které říkám výletníci. Přiznávám se, že jsem lehce tekl z toho, kde ještě stále tlačili, a proto jsem je předběhl.
V dalším sjezdu, který byl úzký, jsem narazil na tandem, který byl v těchto místech nepředjetelný. Výhodu to mělo v tom, že následující prudký kopec jsem vyjel vcelku zčerstva. Konečně jsem se došplhal k Vonoklasům a právě jsem se do nich chystal sjet, když mi brýle málem spadly z nosu. Kouknu a vidím, že jsem ztratil z brýlí jednu packu. Takže jsou dokonale nepoužitelné a končí v baťůžku. Paráda, teď už se nebudu bát jet z kopce vůbec, protože s dvěmi a půl dioptriemi na jednom oku a dvěmi a čtvrt dioptriemi na druhém oku ty ostré kameny neuvidím.
Sjezd za Vonoklasy, který musel jet snad každý, kdo kdy jel na horském kole na Karlštejn, je poměrně zahuštěný. Několik lidí lepí duši, u jednoho ležícího závodníka jsou další dva a patrně čekají na lékaře přicházejícího zespoda. Předjíždím dva kluky, kteří se rozhodli, že toto prostě nejedou - no, v Jedovnici jsou výrazně těžší sjezdy a na komentář svého bratrance z Jedovnice "ale tady žádné těžké sjezdy nejsou" hned tak nezapomenu (to jsou holt ti bývalí vrcholoví sportovci, no ... ).
V Karlíku mě vyděsí pořadatel výkřikem brzděte. Myslel jsem, že se za horizontem něco stalo, ale pořadatel se mě snažil upozornit na mě dobře známý fakt, že je tam křižovatka. Výšlap na Mořinku je plný kráčejících závodníků, kteří si do terénu berou treky, nebo pláště bez vzorku. Za zatáčkou jich ještě stihnu hodně předjet a na občerstvovačce do sebe liji několik pohárků jonťáku. Blíží se nejbližší bod u hradu Karlštejn (přes Karlštejn závod nevede, přičemž hlavní důvod bude patrně to, že přes Karlštejn cyklisté jezdit nesmí). Přichází Mořina a z ní se pokračuje směrem na Roblín. Na tomto úseku jako správný samaritán ztrácím dalších pár minut zapůjčením pumpičky. Ale co, výsledek už stejně nic moc nebude. Z Dolního Roblína do Roblína také tlačím, ale i tak zde předcházím několik dalších závodníků a čeká mě technicky nenáročný úsek do Třebotova. Tedy je tu na mapě závodu značený poslední technicky náročný sjezd, ale když místo ostrých kamenů vidíte rozmazané světlé fleky, tak se moc nebojíte.
Za občerstvovačkou v Třebotově si dám nejdřív pěkný drift při brždění do zatáčky po prudkém sjezdu a v následujícím mírném stoupání mě málem sejme závodník, který na chvíli ztratil rovnováhu. Přejezd přes okraj Třebotova, táhlý sjezd z Kosoře do Radotína a je tu poslední výšlap v Radotíně. Zde opět pár lidí předcházím a jedna paní se mě ptá, jak to dělám, že mám tolik sil. Odpovídám, že sil mám dost, akorát mi na začátku prdnul řetěz. Paní jen prohlásí něco o "jiné ráci". Ještě mě čeká malý sprint po Velkochuchelském závodišti, kde předjíždím posledního dojetého, a jako 526. dojíždím po téměř třech hodinách do cíle. Brácha tu už skoro půl hodiny je.
Závod byl pěkně připravený, počasí vyšlo, takže až na ostatní katastrofy se mi líbil. Příště už to snad bude bez opakovaného skládání řetězu. No a asi je na čase, abych si pořídil čočky. Ne tu luštěninu, ale ty kontaktní ... .
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)