Letos jsem vzhledem k nenatrénovanosti vynechal Pražský půlmaraton, a protože jsem si chtěl na půlmaraton vylepšit čas a konečně ho dát pod 1:50, vydal jsem se do Pardubic na jednu z nejrychlejších tratí v republice.
Na rozdíl od předchozích závodů jsem do Pardubic přijel opravdu brzy - asi dvě hodiny před startem. Takže když jsem vyzvedl číslo, měl jsem dost času se ještě rozběhat. Přesto jsem se předstartovnímu stresu ještě nevyhnul. Když jsem si šel pro pás sporttesteru, tak na parkovišti byla paní, která byla nešťastná z toho, že nějaký bezmozek ucpal výjezd z parkoviště tím, že v něm zaparkoval. Výsledek snahy pomoci jí byl tristní v tom, že se mi to nepovedlo, navíc jsem zapomněl pás sporttesteru a na start přišel pět minut před výstřelem.
Trať v Pardubicích je opravdu rychlá s bezvadným povrchem. Navíc vyšlo pěkně počasí - svítilo slunce, ale nepálilo. Ze začátku se mi dařilo držet se na 5min/km, což zavánělo časem na 1:45, ale to v pozdějším čase padlo. Ve druhém kole potěšilo fandění sestřenky a její rodiny, včetně památeční fotky, kterou vyfotila. Naopak předbíhání o kolo těmi nejlepšími člověka moc nepotěší, na druhou stranu nutno uznat, že organizátor nejenom žádal o uvolnění místa pro rychlejší, ale také povzbuzoval.
V cíli jsem nakonec byl za 1:46:39 - tedy mise splněna, hranice 1:50 prolomena. Příbuzní z řad fanoušků už byli bohužel pryč, v případě příbuzného běžce jsme se taky bohužel už nepotkali před jeho odjezdem, takže zbývalo pojíst něco guláše a s pocitem uspokojení vyrazit směr Praha. Až druhý den jsem přišel na to, že i když slunce nepálilo, tak že mě přeci jen trochu přismahlo. Z čehož vyplynulo poučení, že příště si mám vzít něco na hlavu.
Komentáře zde (Počet komentářů: 1)