Jako snad u každého amatérského běžce se i můj názor na maratonskou trať vyvíjel postupně. Ještě před pěti lety, kdy jsem se vrátil k pravidelnému běhání po dlouhé pauze (naposledy jsem pravidelně běhal, když jsem byl na škole), říkal jsem si, že 42 kilometrů je prostě strašně moc a můžou to běžet jen úplní blázni. Poprvé jsem se zúčastnil nějakého běžeckého závodu v roce 2005, kdy mi trať Mattoni Grand Prix přišla strašlivě dlouhá. Pamatuju si, jak jsem nechápavě zíral, když jsem běžel k otočce v Karlíně a v protisměru jsem viděl kamaráda z gymnázia. Tenkrát doběhl o více než deset minut dříve než já. Když jsme se pak potkali v hospodě, tak mě začal lámat na PIM půlmaraton 2006. Tenkrát mi ta trať přišla jako nepřekonatelná, ale nakonec jsem se nechal umluvit a půlmaraton zkusil. Se svými tehdejšími 95 kilogramy živé váhy jsem na lepší výkon než 2:16:22 (oficiální čas - ještě se udává reálný) jednoduše neměl. Nicméně hned další rok jsem si zaběhl svů dosavadní půlmaratonský rekord. A začal jsem si říkat, že jestli někdy zaběhnu půlmaraton pod 1:50:00, tak že si tu obludně dlouhou trasu maratonu někdy zkusím.
Letos však zůstala hranice 1:50:00 z mé strany na půlmaratonu nepokořena. Proto jsem původně ani moc na maraton nechtěl. Nicméně tak jako se mi podařilo nadchnout pár kolegů z práce pro rally, tak se mi podařilo nadchnout o něco později pár dalších kolegů pro amatérské závodění v běhu. Ti a můj bratranec - bývalý vrcholový biatlonista - mě nakonec na maraton namotivovali aspoň natolik, že jsem se rozhodl vyzkoušet, jestli tu trať jsem schopen vůbec nějak zdolat.
Ještě den před maratonem jsem sám sebe ujišťoval, že budu běžet hlavně tak, abych pokud možno v pohodě trať uběhl. Po večerní konzultaci s koučem (bratrancem) jsem se rozhodl, že 200km na rozběhání bot musí stačit a vzal jsem si na maraton nové adidasy, které jsem si ve slevě koupil po půlmaratonu. Volba se projevila jako dobrá. Prostě adidasí "kopyto" mi sedí více než to mizuní.
Ráno v převlíkárně jsem se rozloučil s bratránkem a šel se proběhnout, abych uvolnil střeva a ty se neuvolnily nevhodně až při závodě. Pak jsem se setkal s kolegou Hynkem, kterému jsem se jako jednomu ze dvou také startujících kolegů dovolal. Na svém mobilu měl rozpis časů na 3:40:00, což jsem při jeho předchozím výborném půlmaratónském výkonu považoval za velmi střízlivý limit. Sám jsem svoje ambice ohodnotil asi takto: "Mě jde hlavně o to uběhnout to ve zdraví a nebýt poslední. Ale jestli to bude nad 4:30:00, tak budu nasranej."
Druhému kolegovi jsem se nedovolal a tak se ve dvou vydáváme půl hodiny před startem k seřadišti, ale pořád se necítím v oblasti břicha dostatečně uvolněně, tak se s Hynkem loučím a ještě jednou vracím do fronty na kadibudky. Když přicházím sám k seřadišti zjišťuji, že čas na 4:00:00 poběží tentýž vodič, jehož jsem se snažil držet na půlmaratonu na 1:50:00. Čas pod 4:00:00 je mým tajným přáním, ale pro tentokrát se rozhoduju radši běžet podle sporttesteru a být pomalejší, než vytuhnout jako na půlmaratonu.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak se deset minut před startem ozývá ještě močový měchýř, že s tím jeden a půl litrem Magnesie (proti křečím) jsem to přehnal, takže potřetí stojím frontu na WC a do seřadiště se vracím dvě minuty před výstřelem. Pěkně nahuštění dav se po startovním výstřelu pomalu blíží ke startovní čáře a za pět minut se konečně dostane řada i na mě. Zlatý start na široké ulici u Rudolfina. Je mi jasné, že nemá cenu snažit se manko dohnat a na rozdíl od půlmaratonu spouštím sporttester až na startovní čáře. Od začátku běžím tak, abych si držel tep těsně pod 150 a neutavil se. Překvapuje mě, že po pár kilometrech dobíhám vodiče na 4:00:00 a relativně dlouho běžím na jeho úrovni. I v následujících kilometrech ho vidím kousek před sebou. Držím se svého závazku, že minimálně do dvacátého kilometru budu držet tep pod 150 a řídím se pravidlem, které zopakoval i vodič Petr Syblík jednomu ze spoluběžců - nevynechat žádnou občerstvovačku.
Na půlmaratonu otáčím asi 300m za červeným balonkem a mám čas lehce přes 1:57:00. V duchu spekuluju nad tím, jak jsem proboha musel provařit půlmaraton, když jsem ho běžel za víc než 1:53:00. Běží se mi dobře, ale už mám problém udržet tep pod 150, proto se k tomu nenutím a přistupuji na to, že poběžím v běžné intenzitě tréninkové zóny, jejíž horní hranici mám nastavenou na 160 tepů/minutu. Na 24. kilometru zaslechnu jen "Ivoši makej!" a po ohlídnutí vidím kouče, který už má odepnuté číslo. Prostě to zabalil. Na 28. kilometru se začínám hádat se sporttesterem, že by měl shodit ten jeden tep ze 161 na 160, když už jsem teda zpomalil, nebo že ho za to dlouhé pípání rozšlapu. Nakonec si dal říci a pípat přestal.
Po občerstvovačce na 30. kilometru, kam jsem se dostal za 2:49:23 se ještě cítím v pohodě a vypínám upozorňování sporttesteru s tím, že nadále už poběžím čistě podle pocitu. Nebyla to špatná volba, protože jsem naprosto v pohodě doběhl na 32 kilometru na hranici třetí hodiny reálného času. Čili měl jsem na 10km hodinu, to je 6 min/km na to, abych zaběhl reálný čas pod 4 hodiny. Ale zde jsem udělal osudovou chybu. Řekl jsem si, že to zkusím dát pod 55 minut, abych se dostal pod 4 hodiny oficiálního času. Zrychlil jsem poměrně hodně, ale už na 34. kilometru začali síly rapidně ubývat. Navíc jsem začal cítit tlak ve střevech a říkal si, že snad proboha na třicátém pátém kilometru bude nějaká kadibudka. Avšak kadibudka tam nebyla. Celý zoufalý jsem se rozhlížel "kam s tím" ale zrovna v tom místě moc možností nebylo. Nakonec jsem skončil za zábradlím na prudkém svahu vedoucím k řece, nicméně kolem probíhající závodníci měli tolik pochopení (anebo už tak málo sil), že nikdo z nich neudělal žádnou poznámku.
Na občerstvovačku na 36. kilometru jsem dobíhal už řádně ztuhlý, ale pravé peklo mě teprvě čekalo. Před třicátým sedmým kilometrem mě už tak bolela záda a břicho, že mě bolel i každý hlubší nádech. Tam, kde vás běžně píchá v boku, tam mě to bolelo a to z obou stran. Zajímavé na celé situaci bylo, že mě nijak zvlášť nebolely nohy, ani mě do nich nechytaly křeče. Ale nebyl jsem schopen běh udýchat a už před 37. kilometrem jsem kousek šel.
Zbytek závodu byl boj s tím, že pomalý běh byl příjemnější pro nohy, při chůzi se naopak lépe dýchalo, ale zase přece jen trochu tuhly nohy (i když nebolely). I když dechovku nemusím, potěšilo mě pozitivní naladění zpěváků před Těšnovským tunelem a jejich ochota fandit. Do cílové rovinky jsem nabíhal opravdu z posledních sil. V její polovině mě předběhli vodiči s čísly 4:15 na zádech a já si uvědomil, že když se jich budu držet, tak že budu v cíli pod 4:15:00 oficiálního času. Naposledy jsem se vzchopil a s hekáním jsem se držel kousek za vodiči, přičemž do cíle jsem doběhl v oficiálním čase 4:12:56, což odpovídalo reálnému času 4:08:00. Tímto děkuji vodičům, jmenovitě Petrovi Syblíkovi, Jarce Pokorové a Vladimíru Černému. I když to na první pohled možná tolik nevypadá, tak to že běželi mi v některých fázích závodu skutečně pomohlo.
V cíli jsem si nejdřív říkal, že jsem asi fakt blázen, jak jsem se mohl do toho závodu pustit. Po chvíli už jsem si byl schopen připustit, že jsem schopen toto bláznovství zopakovat a do závodu se znovu přihlásit. Poté, co jsem se vzpamatoval a vyšel z převlékárny, vidím na lavičce v maratonském tričku sedět kolegu Michala. Jdu k němu a zdálky se ptám, za kolik to dal, ale pak si záhy všímám, že má jednu nohu v sádře. Nešťastnou náhodou si před startem vyvrtl kotník a když na 7,5 km chtěl od zdravotníků něco na bolavý kotník, tak ho rovnou vzali do nemocnice na rentgen, kde mu našli polámané kůstky. K tomu nebylo co dodat, a tak jsme se vydali ten maratonský den po česku zapít pivem.
Komentáře zde (Počet komentářů: 4)