Nene, neurval jsem znovu řetěz stejně jako vloni. Ta deja vu byla jinde. I když s tím loňským defektem taky trochu souvisí. Ale pěkně popořádku.
Asi jsem opravdu naivní, když si myslím, že v sobotu je Praha vždy autem bez problémů průjezdná. Chlapi z údržby si řekli, že je nejvyšší čas posekat travnatý pruh na Strakonické a na výpadovce na Chuchli úspěšně vytvořili zácpu. Takže jsem přijel v jedenáct a zpocený z toho, jak mě tím zdržením borci z údržby naštvali, jsem rychle běžel na registraci. Díky svému laxnímu přístupu jsem se proto dostal na start až 15 minut před samotným startem a tudíž do zadních částí startovního pole. Říkal jsem si, že to předjedu, ale byla to trochu chyba lávky. Na oválu se moc předjíždět nedá, přesněji stojí to mnoho sil, protože musíte jet po neudusané části, na silnici přes Radotín jsem některé závodníky a závodnice předjel, stejně tak na úzké silničce směrem na Kosoř, ale pak přišel první špunt - stoupání, kde jsem loni nýtoval řetěz, závodníci tlačili, protože stačí, aby tlačilo pár a už se nedá jet. Na mírnějším stoupání jsem začal závodníky přemlouvat, že už bychom tedy mohli jet a kupodivu jsem byl úspěšný.
Tak úspěšný jsem ovšem už nebyl na stoupání od Mejstříkova mlýna. Ono není se co divit, na té hlíně se to tam špatně rozjíždí. Dal jsem si teda menší běh do kopce a na stoupání po modré jsem pak několik dalších závodníků předjel. Ovšem jednostopé stoupání k Vonoklasům bylo plné jdoucích závodníků, kteří by radši jeli, ale nemohli, protože před nimi se tlačilo. Tady bych chtěl apelovat na některé závodníky - ten výjezd k Vonoklasům je opravdu jednoduchý a dá se s minimem technické náročnosti celý vyjet. Natrénujte si takto jednoduchá stoupání pro svůj dobrý pocit z toho, že je vyjedete a pro radost, kterou tím uděláte závodníkům, kteří jsou právě za váma.
Změna trasy okolo Vonoklas je dobře navržená, protože se zbytečně nesjíždí na asfalt. Po výjezdu za stadionem navíc přichází širší cesta a dá se tu vcelku dobře předjíždět. Za Mořinkou začalo drobně pršet a já byl na rozdíl od jiných závodů rád, že jsem si pod dres dal před startem Moira triko s dlouhým rukávem. Druhá změna trasy - v Mořině - mě na první pohled taky potěšila, protože když jsem viděl posunutý ten velmi prudký krátký výšlap, tak jsem si říkal, že tento tentokrát dám. Hezky jsem se do kopce rozjel, začal za to brát a ... au! Křeč do levého lýtka mě donutila velmi rychle seskočit z kola a druhou půlku kopečku odtlačit.
Před Roblínem jsem do prudkého kopce v závěru taky tlačil, stejně jako ostatní závodníci. Jestli se najde někdo, kdo tento kopec vyjede, tak mu gratuluju, protože je fakt dobrej.
Po sjezdu k Pekárkovu mlýnu jsem si říkal, že je to dobrý, protože můj odhadovaný cílový čas byl pod 2:40:00. Ovšem nálada mě přešla hned ve stoupání za mlýnem, protože mě potkalo první deja vu. O víkendu před závodem jsem dojížděl po asfaltu a kolo se mi podezřele houpalo. Když jsem dojel, tak jsem zjistil, že mám defekt zadního kola. Ten plášť, co jsem měl na zadním kole už byl dost sjetý, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Výměna duše a pláště to zařídila. Nicméně stejný houpavý pocit jsem měl ve chvíli, kdy jsem dojížděl stoupání od Pekárkova mlýna k Třebotovu. Tentokrát prdla přední duše. Zastavuju na odbočce polní cesty, shazuju batůžek a vyndávám duši. Koukám na hodinky, oddělávám přední kolo, povoluju ventilek a na obrácené straně už tam cpu montpáku. Sakra ... nějak se jí nechce pod tu patku. Zkusím trochu víc síly - jo, konečně tam zaplula. Ale ta druhá montpáka se dost vzpouzí. Zkusím to dál. Pořád se vzpouzí. Zkusím blíž. Tak to už vůbec nejde. Nakonec posouvám první montpáku a i s tou druhou se dostávám pod patku pláště. Mezitím prožívám druhé deja vu, kdy opět na Karlštejn Tour někde stojím a předjíždí mě spousta závodníků. Zpátky se vzpurnou patku taky snažím nacpat montpákou, ale nejde to. Nakonec se mi to podaří rukou. Ještě přichází posilovačka rukou při pumpování, nasazení kola a už rychle balím batůžek, koukám, jestli jsem někde něco nevysypal, nasedám na kolo a mrknu na hodinky. Od chvíle, kdy jsem sundal batůžek uběhlo třináct minut. Ach jo ... .
Další deja vu prožívám v Radotíně v posledním stoupáku, kde to hned na začátku všichni spolujezdci vzdávají a tlačí. Asi ve dvou třetinách kopce, kde se stoupání zmírňuje, nekompromisně nasedám na kolo a zdálky volám na kolegy "pozor, jedu, pusťte mě prosím". Závodníci naštěstí stíhají reagovat, takže nemusím znovu slézat. Jeden z kolegů, který nevěřícně zírá, jak soupeřím s kopcem jen vydechne "tý vole". Na což reaguju tím, že se celý ten kopec dá vyjet. Zaslechnu už jen něco o bláznech a normálních lidech, ale to už se na rovince tlačím za dalšími závodníky.
Před posledním sjezdem jsem téměř osamělý. Následuje mě jen jeden závodník, který mě na rovince k Chuchelskému závodišti předjíždí a na jehož rychlost se nechytám. Působí na mě, jako že si na finiš nechal dost sil a proto nemám šanci. Ale až na závodiště se mi moc nevzdaluje a při vjezd na okruh ještě dojíždíme nějaké závodníky. Zatímco všichni závodníci volí vnější stranu oválu, já najíždím na vnitřní a některé z nich ještě předjedu, včetně kolegy, který se předtím přede mnou pachtil po rovnice k závodišti. Po dojezdu koukám na čas - o minutu horší než loni. Hmmm ... .
Nezbývá mi než pogratulovat vítězi celého závodu Tomáši Vokrouhlíkovi, protože vyhrát závod s tím, že měl hned na začátku defekt je skutečně obdivuhodný výkon. Pro sebe bych si přál, aby se mi napotřetí podařilo zajet Praha-Karlštejn tour bez jakéhokoliv technického problému.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)