Když jsem v sobotu 12. září vyrážel z Prahy do Jedovnice, byl jsem dobře naladěný. Měl jsem čerstvě seřízené kolo, které jsem předtím pochroumal při tréninku, cítil jsem se dobře vyspalý a navíc počasí se tvářilo docela dobře. Celkově to vypadalo na příjemný den. Navigace mě spolehlivě vedla Brnem, takže se mi nezopakovalo zabloudění, které se mi v tomto městě už párkrát povedlo.
Do Jedovnice k rybníku Olšovec jsem dorazil s dostatečným předstihem, přesto tam už brácha s ještě jedním kamarádem už byl. Moje podivení, že Petr, který loni jel delší trasu, na startu stovky nebyl se vysvětlilo, když jsme se šli rozjezdit. Potkali jsme ho na trénovacím úseku Petra ještě s jedním parťákem. Pro tentokrát se rozhodl netrápit se na dlouhé trase, ale dát si tu krátkou.
Od začátku závodu jsem samozřejmě ztratil všechny známé spolujezdce, kteří mi zmizeli v dáli. S tím jsem ostatně počítal a nenechal jsem se tím rozhodit, protože se mi jelo dobře a držel jsem slušné tempo. Trošku mě pozlobil cyklocomputer, který v rovinatém asfaltovém úseku ukazoval rychlost 11km/h. To ale vyřešilo pozměnění pozice magnetu a vysílače. Dokonce se mi dařilo v pozdější fázi závodu některé závodníky předjíždět a před druhou občerstvovačkou jsem ještě v dobrém rozmaru pochválil jednu závodnici, že když jsem ji chvíli po první občerstvovačce při dělání místa, aby mohla předjet závodníka před námi, řekl "jeď", takže jsem až k druhé občerstvovačce viděl maximálně její záda.
Na druhé občerstvovačce jsem byl za hodinu a čtyřicet minut, což slibovalo čas pod 2:40 v cíli. S dobrou náladou jsem tedy vyrazil do stoupáku za občerstvovačkou. Decentně jsem zakufroval na jedné odbočce, ale záhy jsem si svoji chybu uvědomil a vrátil se zpátky na trasu závodu. Přišel dlouhý rychlý sjezd a také zároveň konec mého úspěšného snažení. Trefil jsem díru a praskla mi zadní duše.
Na prasknuté duši není nic neobvyklého, ale nový typ pláště Ritchey Z-MAX se vyznačuje velmi tuhou drátěnou patkou, na které jsem odrovnal obě Park-tool montpáky, které sami o sobě jsou dost nešťastně udělané, protože v místě největší zátěže jsou zúžené. Pro zvednutí patky jsem pak použil šroubovák, kterým jsem si úspěšně odřel ráfek, avšak plášť se mi nepodařilo stáhnout. Jak jsem už psal, byl jsem zrovna v rychlém úseku, takže nikdo nebyl ochotný zastavit, aby mi montpáky půjčil. Nakonec mě zachránil jeden z kolegů, který měl stejnou smůlu, jako já. Za velmi opatrného použití jeho montpáky a mého šroubováku se mi podařilo patku přetáhnout přes okraj ráfku a vyměnit duši. Nevím, jak se mi rukou podařilo přetáhnout patku zpátky přes ráfek.
Ztráta asi 25 minut se nedala dohnat a v cíli jsem byl za více než tři hodiny. Nějak se mi v posledních ročnících na Jedovnici nedaří. No dvakrát jsem si smůlu vybral, snad to příští rok bude lepší.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)