Na nejrychlejší půlmaratonskou trasu, kterou v republice znám, jsem se vydal s tím, že jestli nezaběhnu pod 1:50, tak snad na pražský maraton ani nenastoupím. Neměl jsem naběháno tolik, co jsem měl před loňským ročníkem, přesto jsem si dával smělý cíl pokusit se dostat pod 1:45. Kromě bratránka Martina se účastnil i kamarád a kolega Hynek, kterému jsem hned na začátku prorokoval rekordní výkon, protože "na takto rychlé trati ještě neběžel".
S Martinem jsem se sešel ještě před startem, ale pak mi zmizel, když se šel rozběhat a v příslušném parku už jsem ho nepotkal. Na start jsem pak dorazil s Hynkem. Nacpali jsme se dopředu kousek od Vandy Kadeřábkové (která tentokrát neběžela v pětiprstech). Martina jsem však v předstartovním chumlu neviděl. Říkal jsem si, že když se mi oproti loňskému ročníku podařilo tak natlačit dopředu, že vlastně potřebuju běžet jen o minutu rychleji než loni, protože těch 40 sekund získám startovní pozicí.
Přišel start a Hynkův žlutý dres Světla pro život mi prakticky okamžitě zmizel v dáli. S ním se však poměřovat nemůžu, protože to je závodník, který některé závody dokončuje na bedně (o čemž si můžu nechat jen zdát). Bylo pěkné hned na třetím kilometru slyšet povzbuzování spolužačky z gymnázia (díky Petro). V těch chvílích se mi ještě kýžené tempo dařilo celkem dobře držet. V Pardubicích se běhají tři sedmikilometrová kola, a když jsem se blížil ke konci prvního z nich ozvalo se vedle mě: "Jak se ti běží." To mě doběhl Martin a poté, co jsem mu poreferoval, že to není nic moc, tak jsem mu řekl, že bych to přesto chtěl dát pod 1:45. Potěšil mě odpovědí, že v tom případě bych ho ten den musel porazit s tím, že hned po této odpovědi se mi sice pomalu, ale zato zcela jistě začal vzdalovat. Ještě při probíhání prvním kolem jsem naději na čas pod 1:45 živil. Počasí bylo pěkné, nefoukal vítr a cílem prvního kola jsem probíhal prakticky přesně po 35 minutách.
V druhém kole se mi zdálo, že tempo celkem držím, ale na jeho konci jsem už viděl, že to tak není, protože to už jsem měl za nějakých 36 minut a začínalo mi být jasné, že letos si půlmaratonský rekord nevylepším. Ještě jsem se snažil na začátku třetího kola zrychlit, ale brzy jsem pochopil, že by to nebylo rozumné. Na začátku třetího kola bylo pěkné povzbuzování od jedné z legend českého běhu pana Iva Domanského. Přesto už v polovině posledního okruhu jsem cítil, jak mi začínají tuhnout lýtka. Tady jsem asi z celého závodu nejvíc ztratil. Nakonec jsem se zmohl na závěrečný finiš a to i díky tomu, že mi v cílové rovince fandila sestřenka (díky Dano), že jsem viděl průběžnou časomíru a snažil se to ještě stlačit pod 1:48 (to nevyšlo) a ještě mi na posledních metrech fandil Hynek, který už byl dávno v cíli (díky Hynku). No, časově to moc dobře nevyšlo, ale pod 1:50 jsem to dal a tak jsem se rozhodl, že PIM maraton nebudu předčasně vzdávat.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)