Tímto se omlouvám všem závodníkům, kteří si kolem 41. kilometru závodu vyslechli část mého nejpokleslejšího slovníku.
Praha-Karlštejn je pro mě jednoduše zakletý závod. Jel jsem tři ročníky a ani jednou se mi nepodařilo dojet bez technického problému. Přitom to vše začalo celkem slibně.
Parno, strašné vedro, tak to vypadalo na závodišti ve Velké Chuchli a o něco lepší to bylo v místě, kde jsem parkoval - tam totiž už nebyl vůbec žádný stín. Tentokrát jsem se aspoň nemusel honit, protože se mi podařilo dojet celých 20 minut před ukončením registrace. Cestou od registrace jsem si koupil lepení, protože jsem věděl, že z toho starého mi zbývá jeden flek a ztuhlé lepidlo. Sice mám jednu náhradní duši, ale je lepší mít pro jistotu i to lepení. Pro zlepšení rychlosti výměny duše v případě píchnutí jsem si po zkušenosti z loňské Jedovnice pořídil pláště s kevlarovou patkou - musím říct, že oproti té drátěné je to celkem paráda. Aha, ještě je tu oprava - náhradní duši jsem si vyndal z batůžku po poslední jízdě, takže si ji dokupuji cestou na start a ještě k tomu rukavice, které jsem nenašel. OK, jako rezervní ty fitness za čtyři pětky stačí.
Po rozjezdu na ovále to vypadá jako na nějaké šotolinové rally. Opravdu silné množství prachu. Ale daří se mi vyjet bez pádu a na následujícím asfaltu se prodírám dopředu. Díky tomu se snižuje délka, po kterou musím tlačit na prvním terénním stoupání, protože tam také většina bajkerů jede. Na druhém stoupání na bahně už je to trochu horší, ale celkem je to bez nějakých větších časových ztrát. Horko však doléhá dost silně a už u Vonoklas dochází Magnesia v bidonu. Naštěstí se už blíží občerstvovačka v Mořince.
Mořinka - Mořina. Celkem výstižné. I po občerstvení na mě doléhá slušné vedro. Naštěstí za Mořinou přichází les, takže aspoň trochu to člověk vydýchá. Ovšem tlačení kola před Roblínem nezachrání moc ani ten les. V dalším úseku je sjezd, kde jsem loni pravděpodobně píchl, takže v následujícím kopci jsem měnil duši. Letos to probíhá zcela v pohodě a já předčasně propadám optimismu, že by to mohlo dopadnout.
Po napití a příjemném opláchnutí v Třebotově přichází lesní úsek, kde je sice nějaké to bahno, ale zase se jede poměrně ve stínu. Což už však neplatí po najetí do polí mezi Třebotovem a Kosoří. Přestože je všude vyprahlo, na hrázi Kosořského rybníka je jemné bahno. Po jeho projetí mě v následujícím stoupání začne přeskakovat přehazovačka. Polohlasně pronesu "no, ještě mi ten řetěz urvi", což se přesně po pár dalších šlápnutí stane. Nevím, jestli jsem vynechal některé slovo z vulgární části svého slovníku, obávám se ale, že nikoliv. Když se mi podařilo řetěz napodruhé snýtovat, tak jsem pokračoval dál, ale už bez jakéhokoliv entusiasmu. I kopec v Radotíně, který zpravidla minimálně z poloviny vyjedu, jsem radši celý šel, protože přehazovačka pořád poskakovala. V cíli jsem v mizerném čase dojel naprosto zničený.
Co k tomu říct. Praha-Karlštejn je pro mě nějaký zakletý. Další ročník pojedu pouze v případě, že budu psychicky dostatečně připravený na to, že píchnu obě kola a ještě přervu řetěz.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)