O starých lidech se říká, že jsou opatrnější. Například kvůli tomu, že mají větší strach ze zlomenin kostí a patrně i z delšího pobytu v nemocnici. Z tohoto pohledu jsem byl na letošním GT Zaskar opravdovým starcem.
Počasí je letos k lidem majícím rádi teplo a slunečno naprosto neúprosné. Sice bylo v sobotu až nečekaně pěkné počasí. To však neznamenalo zpevněnou trasu závodu, protože v okolí Brna bylo celkem deštivo a už na začátku nás upozorňovali, že na trati je na mnohých místech bahno. A měli pravdu.
Na startu závodu jsem stál tradičně se svým bratrem. Když na nás začal mávat bratrův kamarád, tak jsme mu říkali, ať jde k nám, ale on jen ukázal prstem směrem dopředu. Na základě loňského výsledku totiž startoval z první vlny. A tak jsme pokecali na vzdálenost asi pěti metrů.
Start probíhal zcela tradičně - hned v první zatáčce mi bratr zmizel v davu přede mnou a hned mi bylo jasné, že ho uvidím, až na mě zase bude čekat v cíli. Rozjezd po asfaltu byl celkem dobrou přípravou na terén. Někteří závodníci za to hodně brali a přišlo mi, že to celkem přehánějí, včetně závodnice, která od začátku měla rudé tváře a rozhodně to nebylo tím, že by se za něco styděla.
Po vjezdu do terénu jsem začal měknout. Teda ne že by mi měkli pláště, já jsme nějak měknul. Hned první sjezd jsem jel opatrně, protože na kluzké hlíně jsem myslel, že mě každou chvíli musí zadní kolo předhonit. V bahně do kopce mi párkrát kolo proklouzlo a když už jsem po třetí slezl z kola, dal jsem se do běhu, čímž jsem několik závodníků šlapajících do kopce předběhl. Na startu jsem si říkal, že je dobře, že vynechali technický sjezd vedoucí korytem potůčku. Nicméně ani sjezd po rychlém úseku, který by za sucha byl celkem pohodovou lahůdkou, jsem nijak rychle nejel a kolem mě projížděli jezdci, kterým zadní kola lítala do stran. Někdy jsem si říkal, jestli náhodou už úplně neztratili pud sebezáchovy. Na tomto sjezdu se našla jediná závodnice, která z kopce jela pomaleji než já. Po tomto sjezdu však přišla rychlá šotolina, na které se naopak cítím celkem v pohodě a podařilo se mi na ní předjet i několik předchozích rychlosjezdařů. Tato šotolina se obvykle jezdila od silnice, na kterou se ve staré verzi trati na chvíli najíždělo.
Po rychlé šotolině přišlo po prudké pravé zatáčce stoupání po jednostopé stezce lesem. Naštěstí je vedle ní i trochu prostoru, takže se mi podařilo předjet několik závodníků, kterým to do kopce moc nezabírá. Už při začátku stoupání jsem slyšel nějaké zvuky motorů vyháněných do vysokých otáček. Nejdřív jsem si myslel, že se tam někdo prohání na motorkách, ale pak jsem zaslechl důvěrně známé bublání do výfuku, jaké umí pouze motory soutěžních Mitsubishi Lancer EVO IX. Pak mi došlo, že ten den se jede Rally Vyškov a tudíž patrně po silnici, na níž vedla původní trasa GT Zaskar, probíhala rychlostní zkouška této rally. Je celkem jasné, že na stejnou silnici nemůžou cyklisté, což byla patrně jedna z motivací pro změnu trasy.
Celé stoupání lesem je zakončeno velmi prudkým výšlapem. Ten se dá na suchu a jede-li člověk sám vyjet. V tomto počasí a v chumlu závodníků se prostě vyjet nedá. Když jsem vytlačil kolo do stoupání a rozjel se, tak vidím, že někdo stranou cesty mění duši. Najednou si uvědomuji mě dobře známý šedomodrý dres - byl to bratr. Zavolal jsem na něj, ale on mi jen odpověděl "jeď dál". Tedy zjevně měl vše, co k výměně potřeboval a bylo jasné, že při jeho výkonnosti mě brzo opět dojede. Následoval rovinatější úsek, kde ovšem nebylo mnoho bahna, a proto mě naštěstí už nic moc nezdržovalo. Pokračování po mírném sjezdu vedoucím skoro po vrstevnici kopce bylo celkem příjemné. Když přešlo na širokou cestu, tak se objevily mně dobře známé odvodňovací strouhy, které jsem přejížděl celkem opatrně, protože loni mi způsobily defekt. Tak opatrná patrně nebyla ona rudolící slečna, kterou jsem při odbočování do následného stoupání viděl se zadním kolem v ruce - tedy i ona si vyzkoušela, jaké to je měnit duši během závodu.
Následující stoupání bylo celkem zabahněné, ale do kopce mi bláto tolik nevadí, takže jsem několik závodníků předjel, k čemuž možná přispěl i fakt, že mi přesmykač odmítal shodit na nejnižší tác, takže jsem přišel o nejlehčí převody. Naštěstí se to do daného kopce dalo i bez nich. Za stoupáním následovala občerstvovačka. První, po čem jsem šel, byla voda, kterou jsem chtěl opláchnout přesmykač, aby mi začal znovu fungovat. Když slečna na občerstvovačce viděla moje počínání, nabídla mi, že mi kolo může opláchnout hadicí, což jsem s povděkem přijal. Nicméně ani tento servisní zásah přesmykač nezprovoznil. Smutně jsem koukal, jak při pokusu o přehození zůstane lanko zcela volné a přesmykač se prostě nepohne. Poblíž stojící závodník zahlédl můj smutný pohled a ptal se mě, co se stalo. Když jsem mu nastínil situaci, tak se na přesmykač také podíval a jen tak mimochodem, aby zjistil, jestli lanko není celkově uvolněné za něj zatáhl. Tím pravděpodobně odstranil někde nějakou hlínu a přesmykač konečně povolil a přesunul se do správné polohy. S vděčným poděkováním jsem nasedl na kolo a pokračoval do šotolinového stoupání.
Stoupání to není dlouhé a po něm přichází dlouhý šotolinový úsek, který je rychlý, ale loni jsem na něm prorazil duši na zadním kole. Velmi mě potěšilo, že hluboké strouhy z loňska jsou zasypány a jsou nahrazeny úzkými kovovými odvodňovacími žlábky. Díky tomu jsem si troufl jet na tomto úseku celkem rychle. Po tomto rychlém úseku přichází nejprudší stoupání celé trasy. Kolegovi přede mnou to uklouzlo, takže jsem začal zoufale volat "pozor, pozor, jedu" na což naštěstí včas zareagoval a jen jsem zaslechl jeho povzbuzování "jeď, jeď, to dáš, věřím ti". Ač nerad, jeho důvěru jsem zklamal. Dostal jsem se jen o cca padesát metrů dál než on. V půlce kopce stoupání povolilo, tak jsem kousek popojel a dohnal skupinku závodníků před sebou. I po dalším prudkém úseku jsem nalezl na kolo dřív než oni, takže jsem tuto skupinu úspěšně předjel. Po krátkém šotolinovém intermezzu však opět přišla bahnitá část, kde jsem jel opět opatrně, protože válení se v bahně nepatří k mým oblíbeným činnostem. Jestliže mi pak následný sjezd za tímto úsekem v předchozích ročnících přišel celkem náročný, tak letos mi po předchozích částech trasy přišel jako ani ne moc prudký a v pohodě jetelný.
Po tomto sjezdu následuje poslední stoupání GT Zaskar. Bylo na něm opět několik bahnitých úseků a v jednom místě jsem se už neudržel a svůj pozitivní vztah k tomuto povrchu jsem vyjádřil slovy "zasraný bahno". Na vrcholku stoupání jsem poněkud znervózněl z toho, že mě Dušan dosud nepředjel. Začínal jsem se trochu bát, jestli se mu něco nestalo, protože od místa, kde řešil defekt, už jsem byl dobrých dvacet kilometrů. Následující úsek opět obsahoval bahnitou část a po jejím projetí mě začalo přední kolo vydávat zvuk, jako když se o něco odírá plášť. Říkal jsem si, že to je si hodně bahna na vidlici (především na té obloukové spojce nad kolem) a že to se časem očistí samo. V jistém smyslu se tak stalo na následující rychlé šotolině, kde po zrychlení nejdříve zvuk silně zesílil a pak z pod inkriminovaného oblouku vyletěl celkem velký kámen. Na šotolině jsem předjel jednoho závodníka, který toho měl na pohled celkem dost, nicméně další kolega, kterého jsem na konci rychlého úseku dojel, mi záhy poodjel nekompromisním projetím kaluže, před kterou jsem zpomalil.
Po dojetí do cíle jsem nejdříve rychle doplnil tekutiny a pak šel k cílové bráně čekat, kdy projede Dušan. Bratr se objevil po asi deseti minutách a výraz v jeho tváři na první pohled ukazoval jeho rozpoložení. Nejenže píchnul, ale rezervní duše byla také procvaklá, což zjistil až když ji dal do kola, takže ji musel znovu vyndat a ještě ke všemu lepit. Mohl na tom ztratit přes dvacet minut a předjela ho velká spousta účastníků závodu. No aspoň si vyzkoušel, jaké je to předjíždět závodníky ve velkém množství.
Poté, co jsme se po dojetí dali trochu dohromady po fyzické a psychické stránce, přišla řada na naše kola. Bahna bylo hodně a umytí si zasloužila. Následně jsme se rozloučili s panem doktorem (který mimochodem příští rok znovu pojede z první vlny), bratr si zkontroloval, o kolik míst se propadl díky defektu, doobědvali jsme a vyrazili z Jedovnice.
Jako vždy byl tento závod po organizační stránce pěkný, škoda té promočené tratě, protože po úpravě by za sucha byla i pro mě velmi rychlá. Pro příští rok mluvili organizátoři o nějakých změnách trasy (a termínu), takže si svůj výkon na stejné, ale suché trati, už nevyzkouším. Nechme se tedy překvapit, zdali avízované změny budou tím správným krokem vpřed.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)