Letošní Jedovnice se jely v rámci multisport festivalu, takže poprvé v jejich historii se nejela dlouhá trasa a samotný maraton startoval až odpoledne. Tomu jsem přizpůsobil i čas odjezdu z Prahy. Vyrazil jsem tedy až v deset a když jsem kolem poledne projížděl Brnem, už mi bratr volal kde jsem v obavě z toho, že start nestihnu.
Půlhodiny před původně uváděným startem (13:00) jsem zaparkoval v kempu u Olšovce a začal se připravovat. Když už jsem vypadal, že budu moci brzo vyrazit, jel bratr na start, že mi tam pohlídá místo. Mě ovšem ještě zdržel cyklocomputer, který jsem freneticky hledal (až se mě kolegové od vedlejšího auta ptali, co že to vlastně hledám) abych ho nakonec, poté co jsem byl rozhodnutý, že holt tentokrát pojedu bez cyklocomputeru, našel na přední sedačce u řidiče, když jsem si naposledy kontroloval, jestli jsem zatáhl ručku a zařadil jedničku.
Nakonec jsem na start přišel včas a bratr si ještě stihl odskočit pro průhlednější brýle, protože start se o půl hodiny odsunul. Protože jsem se před startem nestihl rozjezdit, přišla vhod úvodní asfaltová část, kde jsem se dostal do tempa. Vzhledem k tomu, že na závodech je výrazně nižší zastoupení něžného pohlaví, pak pro slabšího jezdce jako jsem já může tento fakt posloužit k porovnání, jestli jsem to na začátku přehnal nebo zvolil rozumné tempo. Na tomto závodě jsem se na začátku držel jedné závodnice, která měla tempo přibližně stejné jako já. Ovšem při vjezdu do terénu se v prvním kopci řádně opřela do pedálů a zmizela v dálce. Takže jsem si jen pomyslel, že pro osobní srovnání jsem tentokrát zvolil závodnici, na kterou výkonostně nemám.
I když na trase nějaké bahýnko sem tam bylo, oproti loňsku to byla naprostá pohoda. Někomu je možná líto, že z trati už asi navždy zmizel sjezd před dřívější první občerstvovačkou. Mě ovšem nechybí, protože jsem se tam vždycky celkem bál a navíc cítil nervozitu závodníků jedoucích za mnou, kteří tento sjezd chtěli jet naplno. Přesto mi i tak mnoho soupeřů na sjezdech ujíždělo, i když to zdaleka nebylo tak markantní jako loni. Naopak se mi úspěšně podařilo předjet několik soupeřů v táhlém stoupání, které je zakončeno prudkým závěrem, kde skoro každý tlačí.
Po krátkém lesním intermezzu přichází na trati závodu dlouhé táhlé klesání, které je zaříznuté do prudkého svahu, takže tvoří jakousi dlouhou mírně klesající terasu v kopci. I zde jsem pár jezdců zdržoval, protože se tady špatně předjíždí. Navíc jsem si zde dal krásný pád - kdyby to byl někdo natočil, mohlo to být celkem spektakulární. Je to asi celkem klasika - ke konci sjezdu jsem zapadl do vyjeté koleje a když jsem se z ní snažil vyjet, přední kolo se kouslo a já letěl. Tedy vlastně neletěl. Opět jsem zvládl jen první fázi - praštit sebou o zem. Druhá fáze - netrefit se - zase nevyšla. Nejhorší na celém pádu byla křeč do pravého lýtka, která mě efektně chytla, takže poté, co jsem ji rozchodil, jsem bez problému pokračoval dál.
Trochu jsem se zdržel na občerstvovačce, kde oproti bahnivému loňsku neměli připojenou hadici, a tak jsem si krev a bláto z nohy oplachoval vodou z kelímku. Jsem opravdu rád, že v následném rychlém šotolinovém úseku zacpali ty díry, které tam lehce mohly způsobit defekt. Letos mě tam tudíž žádný defekt nepotkal, ani jsem nikoho neviděl, že by lepil. Odvážně jsem se pustil do kopce, který za tímto úsekem následuje, a který mnoho lidí hned od začátku vzdá a tlačí. Když jsem jednoho z dočasných chodců předjížděl, zaslechl jsem jen "tak tohle jsem chtěl vždycky vidět". Asi jsem ho musel zklamat, protože o kousek dál jsem si blbě najel, uklouzlo mi zadní kolo do strouhy, už jsem to neustál a tak jsem tlačil taky.
Přiznám se, že u jedné odbočky mě před mírným zakufrováním zachránilo jen to, že jedna holka tam přejela a právě se vracela. Jinak bych ty šipky asi taky viděl pozdě. Nevím proč mám zafixováno, že poslední terénní sjezd tohoto závodu je těžký. Až tam budu přijíždět příště, musím si předem opakovat "ten sjezd je lehký, ten sjezd je lehký". V závěrečném výšlapu jsem ještě několik závodníků předjel. Takže buďto jsem první část závodu jel moc volně, anebo naopak ti ostatní to na začátku přehnali.
Příjemná byla změna v posledním lesním úseku, kde cesta díky menší hustotě stromů (prostě to tam částečně vykáceli) nebyla tak zabahněná. V táhlém klesání před cílem jsem ještě předjel holku, se kterou jsem se chtěl na začátku poměřovat, takže jsem si říkal, že můj původní odhad nebyl zase tak špatný. Po projetí kaluže kousek před cílovou rovinkou jsem slyšel následné cákání dalšího jezdce jen chvilku po tom mém, a tak jsem zabral rozhodnutý, že v závěru už se nikým nedám předjet, což se povedlo.
V cíli jsem zjistil, že jsem skončil asi 5 minut za bráchou, takže to nebylo zase tak špatné. Umyl jsem kolo u rybníka, kde jsme s bráchou pokecali s dalšími dvěma závodníky, z nichž jeden se evidentně snažil naučit létat ještě intenzivněji než já, a protože tombola měla být až po běžeckém závodě, vyrazil jsem zpátky do Prahy přes vědomí, že se připravuji o šanci vyhrát nové kolo.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)