Když mi před pár měsíci psal Honza Pudivítr, že se chystá na jakýsi Sázavský Blizák, říkal jsem si, že bych týden po Jedovnicích mohl těch 40km nějak ujet. Přihlásil jsem se tedy na závod, a i když předpovědní mapy nebyly co se týče počasí příliš optimistické a ráno ke všemu pěkně pršelo, nenechal jsem se odradit a přes ospalost ranního vstávání do zamračeného šera jsem se sbalil a vyrazil do města Sázava.
Trošku nepříjemné bylo, že organizátoři závodu neuvádějí GPS souřadnice parkoviště pro závodníky, takže jsem nejdřív projel celé město Sázava, abych až při zpáteční cestě narazil na cedule směřující k prezentaci a i za pomoci rozjíždějícího se závodníka jsem nakonec na kapacitně dostatečné parkoviště dorazil. Čas už celkem ubíhal - bylo méně než půl hodiny do startu - tak jsem rychle pospíchal zaregistrovat se a pak se poohlédnout po Honzovi. S Honzou jsme pokecali opravdu jen krátce, protože jsem se ještě potřeboval připravit na závod. Převléknout se, shodit kolo, dát číslo, naplnit bidon minerálkou. A najednou bylo za tři minuty deset. Takže pozavírat auto, zkontrolovat, že jsou zavřená okna, auto správně zaparkované a zamknout. Aha, už je deset, takže to bude zjevně poprvé, kdy po příjezdu ke startu budu plynule pokračovat již prázdnou startovní bránou a dojíždět peloton, který ji opustil před pár minutami.
Naštěstí se mé předstartovní obavy nepotvrdily a start reálně proběhl v 10:10. Honzu jsem už v davu nenašel, přestože početně byl tento MTB závod asi zatím nejmenší z těch, které jsem kdy jel.
Zapomněl jsem se zmínit o podstatné věci. Při cestě na závod jsem projížděl přeháňkami a i při přípravě na start pršelo. Takže jsem při oblékání nejdřív přemýšlel o nepromokavé bundě, jenže ta i celkem dobře zadržuje teplo a zima zrovna nebyla. Nakonec jsem to vyřešil funkčním trikem a dresem s krátkým rukávem pod dres s dlouhým rukávem. Kdyby mi bylo moc teplo, tak že ten s dlouhým shodím a budu pod ním mít přímo k použití ten s krátkým rukávem.
Po startu jsem si asi po 300m uvědomil, že jsem si nevynuloval cyklocomputer, takže jsem to rychle udělal. Říkal jsem si, že ty trasy jsou stejně zpravidla o něco delší, takže to ani nevadí. Na začátku mi přišlo, že se jede po příliš úzké cestě a nebude se moct roztrhat peloton. Následoval však pak dostatečně dlouhý asfalt, takže se pole přiměřeně roztahalo. Za asfaltem přišlo táhlé stoupání, které postupně přituhovalo a v jednom místě jsem neustál podklouznutí a musel slézt. Protože už mi bylo dost vedro, využil jsem této příležitosti k sundání dresu s dlouhým rukávem - po celý zbytek závodu jsem ho nepotřeboval.
Celý závod měl poměrně zajímavý charakter. Po celou dobu se střídaly celkem náročné a zajímavé terénní úseky s odpočinkovými asfaltovými kousky. Zajímavý byl i přejezd přes trať - hned dvakrát po sobě. Nevím, jak často po té trati jezdí vlak, ale myslím, že závodníkům by se nezamlouvalo, kdyby museli čekat na jeho přejetí. Kdyby se jelo na suchu, byla by to pro mě zajímavá a rychlá trasa. I brody zde byly zajímavé - bylo v nich maximálně do půlmetru vody, takže se daly projet. Ne jako ten s metrem vody v Hradci Králové. Bohužel na mokru mám před sjezdy příliš velký respekt a před těžšími úseky dost zpomaluju, abych je mohl bez výrazného brždění projet celkem pomalu. Takže se mi například při delším sjezdu stalo, že jezdec za mnou po chvíli prohlásil "budu tě muset někde předjet", pročež jsem se mu snažil dělat místo a o kousek dál mě skutečně předjel a ve sjezdu pokračoval tak o třetinu vyšší rychlostí než já.
Učinil jsem i zajímavý rozhovor při začátku jednoho stoupání. Při vjezdu na ono stoupání se ozvala mě známá rána praskajícího řetězu. Naštěstí pro mě to však nebylo na mém kole, ale na kole kolegy těsně přede mnou. Náš rozhovor jsem pak začal já a vypadal asi takhle: "Máš nejtovačku?""Ne!"Chceš nejtovačku." "To by bylo super". Předal jsem kolegovi nejtovačku, ten omrkl mé číslo, aby mě v cíli mohl dohledat a já pokračoval ve stoupání. Záhy jsem dojel jednoho mladého závodníka, který se mě zeptal, jestli chci předjíždět, aby mi udělal místo v ideální stopě. Odpověděl jsem mu, že zatím ne, protože v té chvíli jsem byl dost udýchaný z předchozího výšlapu. O kousek dál se cesta rozšířila a já byl vydýchaný, takže jsem ho předjel. Ale všechna čest jeho slušnosti.
Ke konci byla trochu nepříjemná celkem řídká hustota pole závodníků. Jak se to roztrhalo, čas od času jsem přemýšlel, jestli jedu správně. Trať byla značena celkem dobře, ale někdy to prostě nešlo tak, aby značení bylo vidět na první pohled, jako na jedné louce, kde jsem musel nejdřív pokračovat podle instinktu, aby mě pak o správnosti přesvědčila velká šipka na stromě, která však při vjezdu na louku nebyla pod větvemi vidět. Ještě v jednom stoupání šipka u jedné potenciální odbočky chyběla úplně (anebo jsem ji přehlédl), ale směr byl celkem logický a jen v případě odbočení by bylo potřeba výraznější značení.
Ještě v jednom místě jsem lehce zapochyboval a to když kousek od cíle vedla trasa na velmi úzkou asfaltovou cestu, ale za mnou jedoucí závodník mě svojí rozhodností přesvědčil, že to musí být správně, což o kousek dál potvrdila i šipka na cestu do lesa. Ještě ke konci jsem slyšel dalšího závodníka za sebou, takže jsem se snažil devadesátistupňové zatáčky před cílem projíždět naplno. V cíli jsem byl za něco víc jak dva a půl hodiny. Měli zde zajímavý způsob měření času - projíždějící závodníky si fotili a podle toho jim přiřazovali čas. Ovšem u této bezčipové metody moc nechápu, proč je výsledný čas uváděn na setiny sekundy. 8-)
Stejně jako v Jedovnicích i zde bylo zázemí závodu v kempu, což se opět potvrdilo jako dobrá volba. Rozhodnout se mezi šipkou "voda" a "guláš" bylo velmi jednoduché, ale nejdřív jsem musel do auta pro lístek, který jsem měl v tašce od registrace. Vyplatilo se - guláš byl dobrý. Když jsem opouštěl posezení od oběda, tak jsem potkal i borce, který mi přišel vrátit nejtovačku. Číslo sice zapomněl, ale pamatoval si, že jsem jel na oranžovém autoru a podle toho mě dohledal. Což mi zlepšilo náladu i v tom, že závodníci jsou poctivý a renonc, kdy před sedmi lety ke mě nedoputovala mnou zapůjčená pumpička, je zjevně ojedinělý (protože i na jiných závodech jsem třeba slyšel moderátora, jak vyzývá toho, kdo něco vypůjčil, aby si u něj vypůjčenou věc vyzvedl).
Postavil jsem se do fronty na mytí kola a záhy na to se ke mě připojil Honza, takže jsme mohli společně probrat závod. Po mytí jsme šli posedět ještě s jeho kolegou ke guláši a pak jsme se vydali podívat na výsledky. Zde se projevilo, že systém časomíry není asi zrovna nejlepší, protože Richard - Honzův kamarád - chybí na výsledkové listině. Nesl to celkem dobře, ne už tak závodník z 80km trati, který byl patrně ve své kategorii na bedně. Prostě čipová časomíra je dnes standardem. Doporučoval bych ji organizátorům pro příště. Klidně ten systém, jaký je na běžeckém závodu Praha-Běchovice, kdy je čip v čísle a po dokončení závodu se znehodnotí (čili evidentně jde o nějaké RFID)
Protože do tomboly bylo ještě více než hodinu a půl a bylo hnusné počasí, vydal jsem se, podobně jako Honza a Richard, domů bez čekání na tombolu. Dešťové kapky na předním skle auta mě ujistily v tom, že to byla správná volba.
Komentáře zde (Počet komentářů: 0)