GT Zaskar Challenge 2008 (54km)

Na svůj poslední závod své hobby sezóny jsem se velmi těšil. Jedovnice je vždycky velmi kvalitně připravená a trať je velmi pěkná. Relativně dlouhé sucho také slibovalo nadstandardně rychlý závod. S bráchou jsme přijeli do Jedovnice s dostatečným předstihem (tvrdil nějaké divné věci o tom, že jsem snad jel z Bílovic rychle, což je pěkný nesmysl, protože neznám opatrnějšího řidiče, než jsem já).

Krátce po příjezdu do Jedovnice jsme potkali bratrova kamaráda Petra, jehož příjmení je ve startovní listině pravidelně zkomoleno, protože na počítači v Německu nemá českou klávesnici a bez ní se ty čárky a háčky blbě dělají. Petr patří k těm šílencům, kteří si dávají 100km trať. V družné zábavě jsme se dostali ke kvalitě rámů, vidlic, jak je dobré mít sebou nýtovačku a že prý nejsou úplně k zahození rychlospojky řetězu.

Protože start padesátčtyřky je hodinu a půl po startu stovky, měli jsme s bráchou ještě relativně dost času na to, abychom se rozjezdili a pak se půl hodiny před startem zařadili do startovního koridoru. Před startem naší tratě se zmínili o tom, že trať stovky na chvíli zablokoval nějaký magor s autem a vozíkem. Petr to později komentoval přibližně takto: "No to byl úplný magor! On projel kolem policajta, co tam hlídal zábranu a suveréně se postavil naštorc na silnici, kam v té další vesnici odbočuješ. Ten policajt na něj křičel 'ty debile, co to děláš ... '."

Naštěstí policisté už další potenciální magory při startu naší trati ohlídali, takže vše proběhlo hladce. Začátek se mi velmi líbil, protože i v místech, kde normálně bývá bláto, bylo letos sucho a dalo se tam jet naplno bez strachu z uklouznutí. I sjezd před první občestvovačkou byl téměř bez bláta a poprvé jsem ho sjel beze strachu.

První občerstovačku jsem vynechal a s elánem se pustil do táhlého stoupání za ní. Dávám nejlehčí tác a opírám se do pedálů, avšak přehazka nějak protestuje a občas mi přeskočí řetěz. Polohlasně bručím, ať toh nechá, ale přehazka v trucování pokračuje. Vše vyvrcholí jednou větší ranou a chřestěním řetězu o kostru. Ano, znovu mi praskl. Vztekle zahazuju kolo do listí při straně cesty abych zjistil, že se článek kolem černého nýtu (černý je ten nýt, ve kterém se nový řetěz spojuje) rozšklebil a proto řetěz povolil. Vymontovávám černý nýt, vymontovávám rozšklebený článek, kontroluji, jestli jde řetěz správně přehazkou, řetěz spojuji. Když chci řetěz nasadit na tác vidím, že se někde musela stát chyba. Řetěz se nechce napnout. Opět jsem ho spojil blbě - tentokrát jak byla srolovaná přehazka, tak jsem protáhl konce kolem kliky obráceně. Takže řetěz opět rozpojuji, protahuji správně a spojuji. Je vidět, že už v tom začínám mít praxi, protože celá tato akce mi trvá snad méně než dvě minuty. Konečně mám kolo zase kompletní a pouštím se do stíhací jízdy.

Předjíždím závodníky nejen do kopce (a to i v relativně nevýhodných místech přes hrubou šotolinu), ale i z kopce. Jedu z kopce naplno, do některých zatáček vjíždím driftem, což je na mě, který se z kopce zpravidla bojí, poměrně drsná jízda. Tím, že jsem se propadl do slabší skupiny, předjíždím soupeře já, ale vůbec neregistruji, že by kdo předjel mě. Na druhé občerstvovačce jsem slušně vyšťavený a klopím do sebe jeden jonťák za druhým (zde mě možná i někdo předjel). Pak vyšlapu táhlejší mírný kopec a pouštím se do šestikilometrového letu po šotolinové cestě, vedoucí téměř neustále mírně dolů. Překvapuje mě velké množství závodníků, kteří stojí po stranách a vyměňují duše. Tato scéna tam prý byla při stovce (což tvrdil Petr), i o cca čtvrt hodinu dříve při padesátce (což tvrdil bratr Dušan). Nicméně mě to neodrazuje od rychlé jízdy, která se v mém případě obchází bez defektu.

Po dlouhém sjezdu se zařazuji do dlouhého vláčku závodníků tlačících kola do prudkého kopce. Když kopec zmírní, tak po hrubém štěrku s poměrně velkým výdajem energie předjíždím řadu závodníků. Po krátké rovince přichází prudký sjezd, v němž si nějaká holka stěžuje, jak se nemůže dostat zpět do závodu. No jo, jenže ono je v tom kopci složitý zastavit a kdybych zastavil, tak se v lepším případě dostanu do stejné situace jako ona, v horším případě se o mě rozbije závodník za mnou. Holka má prostě smůlu.

Přichází poslední seriózní stoupání, ve kterém ještě z posledních sil předjedu pár dalších závodníků a pak další rychlý mírný sjezd. Zde předjíždím taky pár lidí, včetně borce s nápisem Porsche na dresu. V cílové rovince mě nakonec dva finišmeni, kteří si na to patrně šetřili síly, předjedou a vezme mě i Porsche borec. Těsně před cílem předjíždím zdrchanou závodnici. Dojel jsem samozřejmě se značnou ztrátou za Dušanem.

Poslední závod sezóny docela vyšel (až na ten řetěz - musím vyzkoumat co s tím). Letní sezóna tím však definitivně končí, teď začnou podzimní plískanice a pak napadne ten mokrý studený hnus, kterému někteří lidé z mě ne příliš pochopitelných důvodů říkají bílá peřina. Nezbývá tedy, než se těšit na jaro a začátek další letní sezóny. Tedy je čas začít se připravovat na jarní pražský půlmaraton ... .

Komentáře zde (Počet komentářů: 0)

Zpět na sportblog